Básně k zamyšlení

Padám z výšin nebeských,
má osobnost je prý vadná,
má přítomnost je prý na škodu,
bez varování vyhodili mě, letím dolů.

Cesta dlouhá byla nutná,
vystoupat do vysokých schodišť,
to vše přišlo nazmar?

Přicházím na kloub gravitaci,
neúprosně táhne tělo k povrchu,
mám snahu zastavit a dostat se zpět,
jenže pán Bůh nepustí mě už ke slovu.

Má snad někdo vůbec právo říkat mi,
co mám dělat, kde mám být a jak mám žít?

Byl jsem na vrcholu,
na střeše světa,
zlý šašek mě však skopl ze schodu,
do prostoru bez světla.

V kapkách deště hledám pochopení,
bubnujíc mi na čelo, něco vysvětlují,
nevnímám křečovité snahy okolí,
snažím se odhadnout, co kapky říkají.

Kap, kap, ťuk, ťuk,
co naznačují, kam se vydat dál?
Bystřím marně sluch,
nedokážu porozumět, rozhodnutí stojí opodál.

Svazky vody tvář omývají,
můj sonet v kapičkách deště tiše pěje,
verše v jeskyni se o stěny odrážejí.

Cože? Říkají, že schovat se před deštěm do úkrytu?
Jsou sami proti sobě.
Nebojím se potopy, zůstanu venku.

Čtyři sestry po letech se potkají,
i když okolnosti jsou poněkud smutnější,
velká radost z toho shledání,
pohodlně na lavičku pod černé borovice se usadí
a ta nejstarší praví:

„Jak se vám daří, sestry mé?
Já provdala se z rozumu za staršího pána,
bohužel ho nemiluju, i když dva krásné syny jsem mu dala,
samá práce však radost žádná,
bezstarostného mládí jsem neužila.“

Sestra po pravici hned se dává do řeči,
ostatní bedlivě poslouchají, natěšeni, přímo v křeči,
tentokráte chtíc romantickou pohádku slyšeti.

„Já za studií Davida potkala,
velká láska ihned vzplanula,
mladí a nezkušení žili jsme ze dne na den
a cestovali křížem krážem nespoutaným životem.
Školy jsme zanechali, vzdělání vyměnili za svobodu a volnost,
na zdraví a ostatní lidi kašlali.
Časem však měnilo se podnebí našich nálad,
hořce jsme litovali a žal v alkoholu utápěli.
Začal mě bít, já už to dále nezvládala,
utekla jsme od něj pryč.“

Sestry mírně znervózněly,
toto slyšet nechtěly,
vždy tak hýčkané a oblíbené,
báli se zeptat sestry nejmladší,
na první pohled ne tak dokonalé.

Slovo si vzala sama.

„Inu, sestry mé milované,
ráda slyším po dlouhé době vaše hlasy,
mrzí mě jen, jak jste se bez rozmyslu rozutekly
a nedaly o sobě za ta léta vůbec vědět.
O pomoc jste nikdy nežádaly
ani jste pomocnou ruku sami nenabídly,
nikdy jste blízké nenavštívily.“

„Já spokojená se svým životem jsem,
děkuji za optání,
ráda cestuju a poznávám nové lidi,
před rokem potkala jsem chlapa téměř bez chyby,
jsme spolu šťastní a neřešíme malicherné problémy,
kéž by to tak bylo navždy.“

„Avšak na srdci mne tíží ještě jediné.
Na rodinu záda jste nastavily,
na smrtelně nemocnou sestru zanevřeli,
já starala se o ní ve dne, v noci,
nakonec však podlehla zlé nemoci.

„Nenavštívili jste ji v letech předešlých,
moc ji to mrzelo,
a ještě více smutnější,
že ukázali jste se až na pohřbu,
kdy už vás nevidí, neslyší.“

Všechny ženy s těžkým srdcem na hrob pohlédly,
studený vánek skrz borovice profukoval,
ticho se rozleželo v jejich mysli,
marně čekajíc na vyprávění životního příběhu
poslední své sestry.

Na první pohled jen laciný dotek prázdnot cítím,
dotek vysávajíc veškeré hříčky šťastného smýšlení,
tu nezůstává pojednou důležitý ani nejvyšší vrchol pohoří
neb chladno mrazí a stále sílí.

Nálada na bodu nulovém,
zaseklo se ozubení rutiny,
to ozubení věčného koloběhu
nepokračuje dále ve svém úkolu
a bezproblémovém chodu.

Stávkuje jak dělníci bez pár mincí navíc
a rozběhnout zpět do starých kolejí nechce se.

Tak k čertu s rutinou!
Ano, žádná škoda,
pouze na základě slepých ulic
ubírám se dobou!

Projdu cestou na míle vzdálenou,
projdu bez povšimnutí
a nečekám vládu výsledku,
neb do háje zeleného ať táhnou všichni,
slaměný stoh hoří nenávistí,
pro mě nedůležití, ať nejsou!

Starosti potápím někde hluboko do hnoje,
ať tam zůstanou a nikdy znova nevylezou,
nestačím vnímat veškeré podněty od slabých stád,
ztráty v počtech?
Radši nevnímat.

Vzpomínky rozděleny na malinkaté částice,
nějak na sebe nenavazují,
uspořádat je znova nestíhám,
roztroušeny po tisících
neb sami a v osamocení tlí.

Sto devadesát dlouhých dnů na předlouhé pouti,
v osamocení, bez vlídných slov a zcela sám,
mé nohy hoří únavou, oči plné prachu,
jsem vyčerpán.

Cesta mezi nestálými místy – jen prostřednice,
tu plahočím se bez vidiny jasného cíle,
nezlobím se na ni,
jsem v zajetí jiné večernice.

Chvíli spočinu a pofoukám rány,
z oblečení králů zbyly jen cáry,
maso až na kost od divé dveře sežrané,
tvář zarostlá, rysy ztrhané.

Do rodného kraje hledám útěku zpět,
zatím bezvýsledně,
nezbývá než bloudit stále dál,
na nekonečnou cestu z ráje jsem se vydal.

Proč?
Věřte mi, nelíbilo by se vám tam,
jen umělí andělíčci starají se
o podobu světa krás,
žádné skutečné city neprojevují se.

Já nechci takto žít,
raději budu zas tam, kde kdysi,
již sto devadesát dlouhých dnů
utíkám od vás.

I zahlédl jsem jednou stařečka za kopcem,
seděl znaven na palouku pod borovím,
pohledem v širý směr, do vzduchu praví:

„Tu a tam chladno,
tu a tam větrno,
v srdci prázdno.“

Byl jsem velmi hladový a unavený,
avšak hlas jeho brunátný slyšel jsem dostatečně,
možná i v tom kraji jsem byl trošku ztracený,
kolem jen lehký vítr doplňujíc se starcem duet:

„Tu a tam horko,
tu a tam bezvětří,
v srdci prázdno.“

Musil jsem se dostat k prapodivnému mužíkovi blíž,
zeptat se jej na další správnou cestu,
třeba i dozvědět se něco víc,
možná i vyslyšet rozumnou životní radu?

Pod stromy pobíhá veverek pár,
staříček se stále usmívá,
pod vousy si mumlá:

„Tu a tam naděje,
tu a tam neštěstí,
v srdci prázdno a bezvětří.“

„Omlouvám se, že vás ruším,
sešel jsem z cesty,
bloudím a nenacházím cíl,
prosím poraďte,
kam znova vydat se mám?

Stařeček pohlédl na mě,
ty světle modré oči – malinké jak kamínky,
byly v nich však divoké plamínky,
ze šedivé tváře vynikly jak hvězd záře.

Najednou se ale začal zničehožnic ztrácet,
za pár okamihů poloprůhledný,
vítr nabral znova na síle,
slova pomaličku doznívající:

„Tu a tam osamění,
tu a tam nepochopení,
chtíc se vydati na trasu původní,
tu a tam jen nesplnitelné přání.“