Básně k zamyšlení

Básně k zamyšlení – 39 přání

  1. Br0Ken says:

    Dnes jsem běžela v mrazu lesem,
    utíkala a utíkala nehledě na čas ani na vzdálenost,
    jen překrásnou přírodu jsem vnímala,
    zasněžené stromy mě zdravily a padající snížek mi tiše povídal:

    „Zdravím tě,
    jsi první v tomto lese, kdo mě vnímat umí.
    Jak pak se máš? Co si myslíš o tomto světě?“

    „Snížku, ach, miluji tento kraj a jeho přírodu,
    miluji cestu, po které právě běžím,
    zbožňuji tebe, jak krásně mluvíš,
    příroda mě stvořila, proto jsem vždycky poblíž,
    vidím a zdravím srnky, jeleny a divou zvěř,
    miluji vše v našem lese,
    to mi věř!“

    „Věřím, věřím,
    avšak ostatní lidé kazí tyto krásy,
    proč, proč naši přírodu ničí,
    vždyť se chovají jak cizí,
    chci zase vidět v lesích usměvavé tváře dobrých lidí,
    za každou jejich radost jsem vděčný.
    Co však dělají dnešní lidé, po čem touží?
    Když nevnímají krásy naší rodné hroudy,
    kde vězí, co si myslí?
    Vždyť já už je neznám.“

    „Milý sněhu,
    lidé postrádají něhu,
    odvykli si do lesa chodit,
    dělají z něj skládku, koukni, kolik je všude odpadků a zmatku,
    z tíživé situace se mi pocit býti šťastná vyhýbá,
    víc než kdykoliv předtím tento pocit vnímám,
    mohu to nějak změnit?“

    „Vážím si tvojí pomoci,
    jsi asi jedna z mála, komu na lese záleží,
    nemůžeš však dělat nic,
    lidé musí přijít sami a vnímat rady přírody,
    ta jim potom sešle dary v podobě zdraví a sladké dřímoty.“

    „Inu, vždy se zase ráda stavím k tobě,
    popovídám si s tebou o životě,
    mám teď dost trápení a smutek mi nahání,
    ale s přírodou lze všechno zvládnout,
    počítám dny, měsíce, roky,
    myslíš, že své štěstí můžu ovládnout?“

    „Samozřejmě, ale nerad ti kazím tvůj úsudek o štěstí,
    máš dobré srdce, ale skrývá se v tobě plno trápení,
    avšak dočkáš se dne, kdy se uzdravíš,
    budeš vzpomínat na vše zlé i dobré,
    nakonec jen dobré ovládne tvou mysl,
    bude ti pomáhat příroda, má jasnou vizi,
    chce žít s lidmi v míru, chce zpět svou víru,
    chce jim rozumět, chce jim opět vládnout,
    chce mít respekt a strachy o budoucnost žádnou…“

    „Mám tě ráda snížku, mám tě ráda, přírodo,
    brzy zase přijdu, popovídáme si nanovo,
    třeba se do té doby hodně změní,
    lidé poslechnou tvoje pění,
    měj však, prosím, ještě slitování a zachovej moudré vědění.“

    Tak jsem se rozloučila se sněhem,
    a běžela dál a dál až k altánku,
    v nohách hodně kilometrů, trochu jsem poseděla,
    viděla srnky, přemýšlela a vymýšlela další děj:
    „Děj se přání, děj se mé přání hned,
    udělám vše, co myslím, že je správné teď.“

    Vydala jsem se na další cestu,
    dlouhá, předlouhá byla, ale já měla stále sílu,
    hnala mě dopředu myšlenka a předvánoční nálada,
    doba míru, doba splněných přání, doba předsevzetí.

    Nejdůležitější jsou pro mě mé vysněné cíle:
    zdraví, štěstí a láska,
    možná, že se mi něčemu nedostává,
    ale vytrvám, neboť stále věřím, však přemýšlím,
    proč je půda pod nohama tak vratká.

    Naštěstí nic není zas tak zoufalé ani černé.
    Pokud člověk umí žít ve vnitřním klidu,
    zvládá i největší světovou tíhu.

  2. Br0Ken says:

    Rád se procházím a bloudím po cestách známých i neznámých,
    dávají mi pocit pochopení, útěchy od všedních mezí, které nás brzdí,
    člověk chce volnost, které se mu někdy nedostává,
    kdo zodpovědnost přebírá za nás všechny.

    Jdu, bloudím v uličkách,
    občas mi mráz lepí víčka,
    přemýšlím o budoucnosti, ale i o minulosti,
    někdy mám pocit, že jsem více v minulém století než v přítomnosti,
    kdo zodpovědnost přebírá, kdo?

    Jindy nad ničím nedumám, mám pocit, že jen tak jdu,
    s mozkem vypnutým, bez myšlenek na cokoliv,
    mám rád takové procházky, rád je mám.
    Nic mi nebrání žít, nic mě netíží, občas jen kolemjdoucí oči přimhouří.

    Jsem snad divný, co já vím?
    Proč jsou lidé tak podezřívaví, přitom jsou sami špatní.
    Bojí se o sebe, ale ubližují druhým,
    kdo je vlastně dobrý?

    Jdu uličkami, jdu lesními cestami,
    někdy mi nohy zastaví a čekají,
    ale na co čekají?
    Hledají cestu z bludného kruhu?

    Ale kdepak, cítí celou svou plochou energii Země,
    chtějí jen dostat ten smutek ze mě,
    daří se jim, daří se zármutek potlačit,
    však jsme na procházce, kde i noční vánek jen k rozveselení stačí.

    Pomáhá mi každodenní procházka, mám s ní spojení,
    takové, které způsobuje alkoholové opojení?
    Ne, necítím to tak,
    Nebo co činí člověka šťastného,
    drogy, sex nebo něco jiného?

    Mě uspokojí mnohé, raduji se z maličkostí,
    protože právě drobné situace v životě našem,
    způsobují celkově kladný dojem.

    Žádný krátkodobý stimul nebo pobláznění smyslů,
    nic se nevyrovná správným životním krokům.

  3. Br0Ken says:

    Když opouštěl Václav svůj rodný kraj,
    chtěl vidět a poznat svět, chtěl rozšířit si obzor,
    měl v hlavě představu a vizi,
    že musí dostat se ven až na okraj,
    žít ve vnitrozemí ho prý ničí.
    Tak obhajuje svůj myšlenkový vzor.

    Sledujme Václava na jeho cestě,
    cesta bude nejistá, dlouhá a náročná,
    to ví i on zcela jistě,
    co však daný jinoch mladý hledá?

    Jak už jsem psal, ach, jako do větru co fouká kolem,
    má svůj cíl, chce si rozšířit obzor, udělat dojem,
    ač poměrně spokojen se svým životem,
    nachází v sobě nezodpovězené otázky,
    sžírá ho vlastní vzdor.

    Vybral si nudný život zcela dobrovolně,
    vybral si nudnou práci a dům,
    v tomto období však pochybuje,
    zda si jeho mozek vybral náhodně,
    nebo hra osudu přisoudila mu kopec marných úkolů.

    Jde pěšinou, přemýšlí o životě,
    rozhlíží se kolem a najednou vidí krásu světa,
    kterou tehdy neviděl, protože jen ve vnitrozemí hnil,
    střádal peníze, majetek a vše, o čem od malička snil,
    donedávna měl za to,
    že takové konání obohatí jeho vnitřní život a bude šťastný.

    Teď věděl, že se mýlil,
    chce prožít život jinak,
    třeba na způsob tance lesní víly.

    Nevadí, že by okamžitě neviděl smysl,
    časem by mu přece došel.
    Letět životem jako pták oblohou,
    tak uklidňující pocit, který se mu líbil.

    Desítky let života strávil marnivostí,
    pracoval jen z povinnosti,
    nalhával si, že hraje důležitý úkol v dnešním světě.
    proč vůbec žil, vždyť měl dobrý pocit jenom po obědě.

    Narval se mastným bůčkem,
    po jídle se do křesla rozvalil,
    odporný závan z jeho paží šířil se vzduchem,
    jemu to však bylo jedno, on nežil život s dluhem.

    Teď ale cítí vše naprosto jinak,
    pochopil, že život jemu naopak dluží lepší zítřky,
    za všechny zlé dny samoty, hodiny v práci bez uznání,
    bez zásluhy, bez řečí,
    vánoční večery v osamění.

    Šel Václav, šel přes pole a louky,
    kráčel na samý okraj světa,
    s úsměvem na rtech pobrukoval si píseň bez bázně a hany,
    chce dát sbohem potupnému životu,
    šel dát sbohem všem nepovedeným záměrům.

    Šel, až došel k moři.
    nikdy v životě jej dřív neviděl, potkal spousty skvělých lidí,
    měl radost sám ze sebe, vždyť došel tam, kam chtěl,
    začíná mu konečně svoboda.

    Žil nějaký čas u moře, palmy jej chránily před pálivým,
    ale nádherným kamarádským Sluncem,
    drinky pil, žádný ohled na pohled do peněženky,
    byl v ráji, kde ani konečně peníze nic neznamenají.

    Nebyl by však Václav Václavem,
    aby nechtěl poznat víc.

    Měl radost ze svých zkušeností
    a zážitků nabytých při cestě za otázkami,
    nevyvážil by skvělý pocit žádným zlatem,
    to bezpochyby.
    Čekal však ještě víc.

    Inu, vydal se na další cestu přes moře,
    chtěl přeplout bariéru světů,
    cesta se zdála dlouhá, nekonečná.

    Václav stále s úsměvem na rtech plul, plul mořem i oceány,
    chvíli jel na pštrosovi.
    Léta nepočítal, týdny se slily do dnů,
    zestárl, ale duševně omládl.
    Ovládl strach ze života, smrti.

    Dojel konečně na očekávané místo,
    jenže, úsměv na Vaškově tváři
    se znenadání proměnil ve znaky čirého zoufalství,
    kam dojel? No přece do vnitrozemí,
    do své rodné roklinky.

    Těžký kámen mu rázem padl na hlavu,
    zhroutil se jak domeček z karet, znenadání hra osudu?
    Ba ne, žal a smutek ho naplnil,
    z mladíka se stal stařec ve vteřině,
    už nemohl žít dál s představami,
    že jeho život bude zas bez nápadu
    a se symbolem věčné rutiny.

    Vašek dobrodruh dosáhl svého,
    splnil si sen,
    prožil skvělý život, jeho mozek však řekl stop,
    nepřežila mysl tento velký šok,
    nepřežilo tělo.

  4. Br0Ken says:

    Dýcháme vzduch každý den,
    mnohdy ani nevíme,
    co je v něm.
    Samé škodliviny a těžké prvky.

    Kdy si konečně uvědomíme,
    že nám musí záležet na naší planetě,
    musíme chránit Zemi,
    co se stane, když nejdůležitější úkol nezvládneme?
    Samozřejmě zahyneme,
    vše pro co žily minulé generace, bude nenávratně pryč.
    Já nevím jak ty,
    pro mě ale Země není další kýč v dnešním světě.

    Nadechnu se a žiju,
    pokud nebude co dýchat, tak zhynu,
    zhynu já, zhyneš ty,
    už nepomůže jen pootočit klíč.

  5. Br0Ken says:

    Jedu právě vlakem, jedu zeleným vláčkem a dívám se z okna,
    snažím se okem zaostřit každý detail, zírám na strom,
    však pouhým pohledem se mi nedaří ani jeho malou část zaměřit.

    Nejde to, protože vlak stále ujíždí a spěchá jak zběsilý,
    drkotá, hází se mnou, připadá mi, že se chová jak opilý,
    možná je nervózní, asi cítí pocit viny.
    Ale jaký má důvod?
    Omlouvám se, nemohu se plně soustředit v tomto ruchu.

    Teď mě napadá,
    jestlipak náhodou nemá náš život s tím ubíhajícím vlakem spojitost.
    Časem proplouváme bez jakékoliv známky větší důležitosti,
    z našeho pohledu nikdy nebudeme mít dostatek zkušeností,
    snažíme se však, jak nejlépe umíme, abychom uspěli,
    přitom máme stále pocit marnivosti,
    nejsme na sebe hrdí,
    možná se neumíme radovat z maličkostí.

    Možná je to tím, že chceme stíhat všechno,
    z rychle rozjetého vlaku ale nestačíme sledovat všechny drobnosti,
    někdy právě ty drobnosti jsou rozhodující.

    A vlak zrychluje a zrychluje,
    teď už ani hrubé obrysy nestíhám pochytit.

    Je pravda, že jednou za čas lokomotiva zastaví,
    nabere další cestovatele.
    Podívám se z okna a zase na pár minut mám v mysli zcela jasno,
    jasno a čisto, vnímám všechno, užívám si,
    přec vidím obraz ostrý a nepoškozený tentokrát.

    Pak se dá stroj znovu do pohybu,
    zrychluje a zrychluje,
    už se nedá jen tak jednoduše naskočit do právě rozjíždějícího se vlaku,
    svou životní šanci každý z nás propásne velmi lehce.

    Mnohdy si snad ani neuvědomíme,
    že všichni do stejného vlaku nasedáme.
    Na pohled ne moc zajímavý, přec zelený a dočista obyčejný,
    nasedáme všichni do stejného vlaku, když se narodíme,
    všichni máme šanci projet podobnou trasu,
    leč nikdy poslední zastávce neunikneme,
    cesta zkrátka netrvá navěky.

    Je jen na nás, jakou krajinou pojedeme a jestli si celou cestu užijeme,
    máme šanci zastavit v těch nejkrásnějších stanicích,
    pokud se někdy přepočítáme, nevadí, své místo máme ve vlaku stále,
    občas se nevědomky rozběhneme na pole válečná,
    ale můžeme jet zase o stanici dále…
    Až do poslední zastávky, kdy průvodčí řekne stroze: „Konečná!“

    Je jen na nás, jakou krajinou pojedeme,
    je jen na nás s kým cestu prožijeme
    a s kým budeme sdílet své místo ve vagóně.

  6. Br0Ken says:

    Já žít jsem chtěl každý den šťasten
    bez známky zmatku a samoty,
    jak obávaný a respektovaný lev kráčet džunglí, ulicemi,
    nebát se nikoho, nebát se ničeho, opevněn hradbami,
    nikdy nepadnout do útlumu a dřímoty.

    Jak nesmrtelný a dokonalý pán světa užívat chvil,
    užívat pohodlí, volných myšlenek, užívat lásky některé krásky,
    ponořit se do hlubin jezer, okolní svět – ať by klidně shnil,
    mě však v této době způsobuje myšlení vrásky.

    Já žít jsem chtěl každý den jak ve snu,
    původní myšlenky se, bohužel, ukázaly býti moc růžovými,
    občas vyhýbá se mi světlo, zvykám si tedy raději na tmu.

    Jak neohrožený pán džungle prahnu po slávě,
    toužím po svobodě a nespoutaném životě,
    zatím jsem pouze, obávám se, řadový pěšák beze zbraně.

  7. Br0Ken says:

    Ve stínech sešlých domů kráčím ulicí,
    kdysi býval tu život po mnoho spokojených let,
    mé šlápoty jsou zaznamenány do prachu jako cvrčci malincí,
    neslyším ani pípnutí, žádné mluvení ani šustění,
    je to všechno lest?

    Mnozí z nás se za dokonalou maskou skrývají,
    mistři přetvářek ovládají tento svět,
    hrají výhodně na obě strany,
    všechny detaily vnímají a přizpůsobují se,
    jak ve hře v šachy.

    Zastavím se v těchto ulicích a poslouchám,
    zprvu neslyším nic, najednou v tom tichu
    slyším tlukot vlastního srdce,
    uvědomuju si, že život nezastavitelně utíká.

    Všechno je boj, přiznejme to,
    nedovolme však, aby přetvářka zvítězila nad rozumem,
    nebo nás sám život připraví o štěstí a pošpiní špatným vlivem.

  8. Br0Ken says:

    Po půlnoci ležím na zemi v klubíčku,
    snažím se schovat v rohu místnosti,
    plný strachu se tam krčím,
    přemýšlím o životě ve dvou s opravdovou láskou,
    o spokojených večerech u krbu v teplíčku,
    zatím pouze nevědomky krčím se v rohu a mlčím.

    Pak zakrývám si oči, avšak nikdo jiný tu není,
    zakrývám si uši, avšak nikoho slyšet není, počítám do sta,
    křičím z plna hrdla a přitom zakrývám si ústa,
    pocit šílenství se mě každý večer zmocní.

    Mlátím hlavou o stěnu, zvedám se a potácím,
    rozběhnu se proti zdi nepochopen,
    najednou zvedám se ze stropu
    a rukama za lustr se věším.

    To vše děje se v jedné místnosti?
    Nesahá zoufalství i vně tohoto dění?
    Útěk je beznadějný.

    Otázky z bezvýchodných bran se na mě valí,
    venku stahují se mračna,
    já varoval je, ale napřed se mi smáli,
    teď trpí všichni a stejně, zbytečně.

    Člověk na člověka je jak na cizího,
    přitom jsme stejný druh,
    já všechny varoval, ať držíme při sobě
    a náš stát jen tak lehce nedáme.

    To vše se děje v jedné místnosti?
    Nebo zoufalství zasáhlo celý svět?
    Pozdě zalitá květina i tak přijde o svůj nejkrásnější květ,
    nová doba, nová doba přináší nejen do těchto vět starosti.

    Řvu a krčím se v rohu místnosti,
    proklínám zlé lidi,
    dveře dokořán se otevřou a už mě berou.

    Koušu, škrábu, bráním se, však marně.
    Skončil jsem stejně v okovech,
    skončil jsem stejně na dně.

  9. Br0Ken says:

    Z dálky slyším houkat sirény.
    Jedou si pro něj, sžírá ho beznaděj.
    Čím se provinil, proč má být odstraněn?
    Znelíbil se lidem, nepomohly masky ani krémy.

    Jeho obličej je snad znetvořen?
    I kdepak, v obličeji je krásný jak lilie,
    hloupost lidí ho však připravila o všechny prémie.
    Nechtěli ho potom ženy ani dívky,
    v práci i na ulici se mu vyhýbali všichni.

    Zprvu marně i já hledal tu osudovou chybu,
    která mu znemožnila šanci na normální život,
    pak jsem na to přišel,
    svět nebyl připraven na jeho sílu.

    Moudrý a hodný je tento kluk se srdcem poctivým,
    tyto slova v dnešním světě naprosto nic neznamenají,
    zkrátka se nenosí.
    On se však ještě nedávno přes všechno dokázal přenést,
    s láskou po boku a odhodláním svým.

    Láska ho opustila v nevhodnou chvíli v rychlosti střeli,
    měl všechno, najednou nic,
    a přitom nechtěl stále víc.

    Ano, už si pro něj jedou,
    nezastaví je nic.
    Ještě mi stačil říci nashledanou,
    a hle, odvážejí kluka nešťastného pryč.

  10. Br0Ken says:

    BALADA O TONÍKOVI

    Smrtelně postřelený Tonda leží na silnici,
    těžce se zvedá z vlastní kaluže krve,
    je pozdě večer, něco málo po půl druhé,
    jen veřejné osvětlení místu dodává mírný svit.

    Před očima temno, vše rozmazáno,
    marně si snaží vzpomenout, kdo byli ti týpci.
    Najednou si uvědomí, má štěstí – může přežít.
    Přemýšlí hned o své rodině, přeje si,
    aby se jim nic zlého nestalo.

    Dostal se do bezvýchodné situace, neví kde je
    a kam potřebuje dostat se.
    Á, dluží peníze, teď si vzpomněl.
    Vždy jde o ty zpropadený peníze,
    ví jistě, že je nesežene.

    Z protějšího rohu se blíží policie,
    ta útočníky vystrašila
    a nemohli jej dorazit, utekli.

    Tonda si však uvědomil, že utéct jim musí také.
    Ihned by ho totiž zavřeli za nelegální obchody s gaunery.
    Těžko se zvedal z vlastní kaluže krve na silnici,
    rozhodl se utíkat i před policií.

    „Ach bože, chtěl bych vše vrátit zpět,
    nechci zemřít.
    Lákaly mě prachy, chtěl jsem stále víc,
    odpusť mi prosím, já už nechci nic!“

    „Proč nemůžu dál žít,
    svět jako nespravedlivý a krutý ukázal se,
    ukázal se až teď v pravém světle.“

    Celou dobu mu před očima
    skákaly vzpomínky z dřívějšího a šťastného života.
    Spokojené dny u vody, válení se ženou v posteli.

    „Ach, jak moc ji miluji,
    pokud ji však najdou,
    zabijí i lásku mou.
    Nemůžu dopustit, nemůžu dopustit takovou hroznou věc,
    budu muset vymyslet, jak uchráním tu mou jedinou.

    Zorientoval se již, oči těkaly,
    byl celý nastražený jak ostříž.
    Ty minuty běhu zaručily čistou hlavu,
    leč síly ubývaly.

    Nemohl se dál soustředit na útěk,
    ztratil mnoho krve.
    S povzdechem vyčerpání a zoufalství podvolil se únavě.
    Padl zpět na silnici bez varování,
    zbylo mu již jen slabé dýchání.

    Myšlenky se mu znova rozostřily,
    leží na silnici ve vlastní kaluži krve,
    těžce a s pocitem zoufalství zavírá oči,
    nepřátele již nemůže vyřídit, už se s nimi neporve.

  11. Br0Ken says:

    Proč jsem básník, jaké důvody mě k tomu vedou?
    Baví mě hrát si se slovy,
    zaznamenávat myšlenky, však moc nepřemýšlet,
    neřešit útvary, jen ty slova cítit, ty slova, která právě píši.

    Určitě poznáte,
    že píši zcela náhodně, co mě napadne a tak to má být,
    vezmu pero, papír a tvořím,
    na louce plné čerstvě posekané trávy,
    v posteli nad svitem jemně mihotavým v pozdní večer,
    nesnažím se do papíru jen dívat a přemýšlet nad extra rýmy.
    Mám psaní rád, píšu stále o věcech, jenž tíží mě od jara do zimy!
    A je mi úplně jedno, pokud proti tomu výhrady máte!

    P. S:
    Tak, vykřičníků již bylo dost,
    řvát na Vás nechci ani skrz verše,
    i když možná, některé básně mé, vyznívají spíše hořce,
    a tak to má být – smutný čas aktuální,
    vězte, že píšu hlavně pro radost.

  12. Br0Ken says:

    Marně vzpomínám na ty doby,
    když jsme si hráli na hrdiny.
    Skákali jsme, létali,
    na školu kašlali.

    Promiň, že jsem tě ještě nepozdravil,
    musíš si ale vzpomenout na naše zásady.
    Chtěli jsme být tajnými agenty,
    žádná naše jména ani čísla nikde nefigurovali.

    Jak se po těch letech máš, můj příteli?
    Vrátil bych ty bezstarostné časy,
    užíval bych si znova dětské krásy.

    Dlouho jsme se neviděli,
    neznám dodnes důvod.
    Proč jsi mě jen tak opustil,
    všechny problémy mají přece původ.

    Já hodiny probrečel u naší stodoly,
    kde jsme se měli tehdy sejít.
    Navzdory vlastním problémům,
    tvé mě vždy trápily nejvíc.

    Když si vybavím naše poslání,
    počkat, to vidím jen ve snu,
    lidé žádné poslání neznají,
    prostě jen žijí, žijí v temném dnu.

    Z čeho vzkvétá naše umění,
    inspiraci sbíráme přece sami v sobě, tos mě naučil.
    Obdivuji tě, již tenkrát si měl nejlepší názory.
    Dopis kamarádovi – tobě, pokládám teď na tvém hrobě.

Napište vlastní přání

Znáte nebo jste vymysleli vlastní přání? A chcete se s ním podělit s ostatními? V tom případě neváhejte pomocí tohoto formuláře vložit vaše dílo!

*

Přečetl/a jsem si Zásady ochrany osobních údajů a odesláním přáníčka s nimi souhlasíte.*