Básně k zamyšlení

Dnes jsem běžela v mrazu lesem,
utíkala a utíkala nehledě na čas ani na vzdálenost,
jen překrásnou přírodu jsem vnímala,
zasněžené stromy mě zdravily a padající snížek mi tiše povídal:

„Zdravím tě,
jsi první v tomto lese, kdo mě vnímat umí.
Jak pak se máš? Co si myslíš o tomto světě?“

„Snížku, ach, miluji tento kraj a jeho přírodu,
miluji cestu, po které právě běžím,
zbožňuji tebe, jak krásně mluvíš,
příroda mě stvořila, proto jsem vždycky poblíž,
vidím a zdravím srnky, jeleny a divou zvěř,
miluji vše v našem lese,
to mi věř!“

„Věřím, věřím,
avšak ostatní lidé kazí tyto krásy,
proč, proč naši přírodu ničí,
vždyť se chovají jak cizí,
chci zase vidět v lesích usměvavé tváře dobrých lidí,
za každou jejich radost jsem vděčný.
Co však dělají dnešní lidé, po čem touží?
Když nevnímají krásy naší rodné hroudy,
kde vězí, co si myslí?
Vždyť já už je neznám.“

„Milý sněhu,
lidé postrádají něhu,
odvykli si do lesa chodit,
dělají z něj skládku, koukni, kolik je všude odpadků a zmatku,
z tíživé situace se mi pocit býti šťastná vyhýbá,
víc než kdykoliv předtím tento pocit vnímám,
mohu to nějak změnit?“

„Vážím si tvojí pomoci,
jsi asi jedna z mála, komu na lese záleží,
nemůžeš však dělat nic,
lidé musí přijít sami a vnímat rady přírody,
ta jim potom sešle dary v podobě zdraví a sladké dřímoty.“

„Inu, vždy se zase ráda stavím k tobě,
popovídám si s tebou o životě,
mám teď dost trápení a smutek mi nahání,
ale s přírodou lze všechno zvládnout,
počítám dny, měsíce, roky,
myslíš, že své štěstí můžu ovládnout?“

„Samozřejmě, ale nerad ti kazím tvůj úsudek o štěstí,
máš dobré srdce, ale skrývá se v tobě plno trápení,
avšak dočkáš se dne, kdy se uzdravíš,
budeš vzpomínat na vše zlé i dobré,
nakonec jen dobré ovládne tvou mysl,
bude ti pomáhat příroda, má jasnou vizi,
chce žít s lidmi v míru, chce zpět svou víru,
chce jim rozumět, chce jim opět vládnout,
chce mít respekt a strachy o budoucnost žádnou…“

„Mám tě ráda snížku, mám tě ráda, přírodo,
brzy zase přijdu, popovídáme si nanovo,
třeba se do té doby hodně změní,
lidé poslechnou tvoje pění,
měj však, prosím, ještě slitování a zachovej moudré vědění.“

Tak jsem se rozloučila se sněhem,
a běžela dál a dál až k altánku,
v nohách hodně kilometrů, trochu jsem poseděla,
viděla srnky, přemýšlela a vymýšlela další děj:
„Děj se přání, děj se mé přání hned,
udělám vše, co myslím, že je správné teď.“

Vydala jsem se na další cestu,
dlouhá, předlouhá byla, ale já měla stále sílu,
hnala mě dopředu myšlenka a předvánoční nálada,
doba míru, doba splněných přání, doba předsevzetí.

Nejdůležitější jsou pro mě mé vysněné cíle:
zdraví, štěstí a láska,
možná, že se mi něčemu nedostává,
ale vytrvám, neboť stále věřím, však přemýšlím,
proč je půda pod nohama tak vratká.

Naštěstí nic není zas tak zoufalé ani černé.
Pokud člověk umí žít ve vnitřním klidu,
zvládá i největší světovou tíhu.

Když opouštěl Václav svůj rodný kraj,
chtěl vidět a poznat svět, chtěl rozšířit si obzor,
měl v hlavě představu a vizi,
že musí dostat se ven až na okraj,
žít ve vnitrozemí ho prý ničí.
Tak obhajuje svůj myšlenkový vzor.

Sledujme Václava na jeho cestě,
cesta bude nejistá, dlouhá a náročná,
to ví i on zcela jistě,
co však daný jinoch mladý hledá?

Jak už jsem psal, ach, jako do větru co fouká kolem,
má svůj cíl, chce si rozšířit obzor, udělat dojem,
ač poměrně spokojen se svým životem,
nachází v sobě nezodpovězené otázky,
sžírá ho vlastní vzdor.

Vybral si nudný život zcela dobrovolně,
vybral si nudnou práci a dům,
v tomto období však pochybuje,
zda si jeho mozek vybral náhodně,
nebo hra osudu přisoudila mu kopec marných úkolů.

Jde pěšinou, přemýšlí o životě,
rozhlíží se kolem a najednou vidí krásu světa,
kterou tehdy neviděl, protože jen ve vnitrozemí hnil,
střádal peníze, majetek a vše, o čem od malička snil,
donedávna měl za to,
že takové konání obohatí jeho vnitřní život a bude šťastný.

Teď věděl, že se mýlil,
chce prožít život jinak,
třeba na způsob tance lesní víly.

Nevadí, že by okamžitě neviděl smysl,
časem by mu přece došel.
Letět životem jako pták oblohou,
tak uklidňující pocit, který se mu líbil.

Desítky let života strávil marnivostí,
pracoval jen z povinnosti,
nalhával si, že hraje důležitý úkol v dnešním světě.
proč vůbec žil, vždyť měl dobrý pocit jenom po obědě.

Narval se mastným bůčkem,
po jídle se do křesla rozvalil,
odporný závan z jeho paží šířil se vzduchem,
jemu to však bylo jedno, on nežil život s dluhem.

Teď ale cítí vše naprosto jinak,
pochopil, že život jemu naopak dluží lepší zítřky,
za všechny zlé dny samoty, hodiny v práci bez uznání,
bez zásluhy, bez řečí,
vánoční večery v osamění.

Šel Václav, šel přes pole a louky,
kráčel na samý okraj světa,
s úsměvem na rtech pobrukoval si píseň bez bázně a hany,
chce dát sbohem potupnému životu,
šel dát sbohem všem nepovedeným záměrům.

Šel, až došel k moři.
nikdy v životě jej dřív neviděl, potkal spousty skvělých lidí,
měl radost sám ze sebe, vždyť došel tam, kam chtěl,
začíná mu konečně svoboda.

Žil nějaký čas u moře, palmy jej chránily před pálivým,
ale nádherným kamarádským Sluncem,
drinky pil, žádný ohled na pohled do peněženky,
byl v ráji, kde ani konečně peníze nic neznamenají.

Nebyl by však Václav Václavem,
aby nechtěl poznat víc.

Měl radost ze svých zkušeností
a zážitků nabytých při cestě za otázkami,
nevyvážil by skvělý pocit žádným zlatem,
to bezpochyby.
Čekal však ještě víc.

Inu, vydal se na další cestu přes moře,
chtěl přeplout bariéru světů,
cesta se zdála dlouhá, nekonečná.

Václav stále s úsměvem na rtech plul, plul mořem i oceány,
chvíli jel na pštrosovi.
Léta nepočítal, týdny se slily do dnů,
zestárl, ale duševně omládl.
Ovládl strach ze života, smrti.

Dojel konečně na očekávané místo,
jenže, úsměv na Vaškově tváři
se znenadání proměnil ve znaky čirého zoufalství,
kam dojel? No přece do vnitrozemí,
do své rodné roklinky.

Těžký kámen mu rázem padl na hlavu,
zhroutil se jak domeček z karet, znenadání hra osudu?
Ba ne, žal a smutek ho naplnil,
z mladíka se stal stařec ve vteřině,
už nemohl žít dál s představami,
že jeho život bude zas bez nápadu
a se symbolem věčné rutiny.

Vašek dobrodruh dosáhl svého,
splnil si sen,
prožil skvělý život, jeho mozek však řekl stop,
nepřežila mysl tento velký šok,
nepřežilo tělo.

Jedu právě vlakem, jedu zeleným vláčkem a dívám se z okna,
snažím se okem zaostřit každý detail, zírám na strom,
však pouhým pohledem se mi nedaří ani jeho malou část zaměřit.

Nejde to, protože vlak stále ujíždí a spěchá jak zběsilý,
drkotá, hází se mnou, připadá mi, že se chová jak opilý,
možná je nervózní, asi cítí pocit viny.
Ale jaký má důvod?
Omlouvám se, nemohu se plně soustředit v tomto ruchu.

Teď mě napadá,
jestlipak náhodou nemá náš život s tím ubíhajícím vlakem spojitost.
Časem proplouváme bez jakékoliv známky větší důležitosti,
z našeho pohledu nikdy nebudeme mít dostatek zkušeností,
snažíme se však, jak nejlépe umíme, abychom uspěli,
přitom máme stále pocit marnivosti,
nejsme na sebe hrdí,
možná se neumíme radovat z maličkostí.

Možná je to tím, že chceme stíhat všechno,
z rychle rozjetého vlaku ale nestačíme sledovat všechny drobnosti,
někdy právě ty drobnosti jsou rozhodující.

A vlak zrychluje a zrychluje,
teď už ani hrubé obrysy nestíhám pochytit.

Je pravda, že jednou za čas lokomotiva zastaví,
nabere další cestovatele.
Podívám se z okna a zase na pár minut mám v mysli zcela jasno,
jasno a čisto, vnímám všechno, užívám si,
přec vidím obraz ostrý a nepoškozený tentokrát.

Pak se dá stroj znovu do pohybu,
zrychluje a zrychluje,
už se nedá jen tak jednoduše naskočit do právě rozjíždějícího se vlaku,
svou životní šanci každý z nás propásne velmi lehce.

Mnohdy si snad ani neuvědomíme,
že všichni do stejného vlaku nasedáme.
Na pohled ne moc zajímavý, přec zelený a dočista obyčejný,
nasedáme všichni do stejného vlaku, když se narodíme,
všichni máme šanci projet podobnou trasu,
leč nikdy poslední zastávce neunikneme,
cesta zkrátka netrvá navěky.

Je jen na nás, jakou krajinou pojedeme a jestli si celou cestu užijeme,
máme šanci zastavit v těch nejkrásnějších stanicích,
pokud se někdy přepočítáme, nevadí, své místo máme ve vlaku stále,
občas se nevědomky rozběhneme na pole válečná,
ale můžeme jet zase o stanici dále…
Až do poslední zastávky, kdy průvodčí řekne stroze: „Konečná!“

Je jen na nás, jakou krajinou pojedeme,
je jen na nás s kým cestu prožijeme
a s kým budeme sdílet své místo ve vagóně.

Ve stínech sešlých domů kráčím ulicí,
kdysi býval tu život po mnoho spokojených let,
mé šlápoty jsou zaznamenány do prachu jako cvrčci malincí,
neslyším ani pípnutí, žádné mluvení ani šustění,
je to všechno lest?

Mnozí z nás se za dokonalou maskou skrývají,
mistři přetvářek ovládají tento svět,
hrají výhodně na obě strany,
všechny detaily vnímají a přizpůsobují se,
jak ve hře v šachy.

Zastavím se v těchto ulicích a poslouchám,
zprvu neslyším nic, najednou v tom tichu
slyším tlukot vlastního srdce,
uvědomuju si, že život nezastavitelně utíká.

Všechno je boj, přiznejme to,
nedovolme však, aby přetvářka zvítězila nad rozumem,
nebo nás sám život připraví o štěstí a pošpiní špatným vlivem.

Z dálky slyším houkat sirény.
Jedou si pro něj, sžírá ho beznaděj.
Čím se provinil, proč má být odstraněn?
Znelíbil se lidem, nepomohly masky ani krémy.

Jeho obličej je snad znetvořen?
I kdepak, v obličeji je krásný jak lilie,
hloupost lidí ho však připravila o všechny prémie.
Nechtěli ho potom ženy ani dívky,
v práci i na ulici se mu vyhýbali všichni.

Zprvu marně i já hledal tu osudovou chybu,
která mu znemožnila šanci na normální život,
pak jsem na to přišel,
svět nebyl připraven na jeho sílu.

Moudrý a hodný je tento kluk se srdcem poctivým,
tyto slova v dnešním světě naprosto nic neznamenají,
zkrátka se nenosí.
On se však ještě nedávno přes všechno dokázal přenést,
s láskou po boku a odhodláním svým.

Láska ho opustila v nevhodnou chvíli v rychlosti střeli,
měl všechno, najednou nic,
a přitom nechtěl stále víc.

Ano, už si pro něj jedou,
nezastaví je nic.
Ještě mi stačil říci nashledanou,
a hle, odvážejí kluka nešťastného pryč.

Proč jsem básník, jaké důvody mě k tomu vedou?
Baví mě hrát si se slovy,
zaznamenávat myšlenky, však moc nepřemýšlet,
neřešit útvary, jen ty slova cítit, ty slova, která právě píši.

Určitě poznáte,
že píši zcela náhodně, co mě napadne a tak to má být,
vezmu pero, papír a tvořím,
na louce plné čerstvě posekané trávy,
v posteli nad svitem jemně mihotavým v pozdní večer,
nesnažím se do papíru jen dívat a přemýšlet nad extra rýmy.
Mám psaní rád, píšu stále o věcech, jenž tíží mě od jara do zimy!
A je mi úplně jedno, pokud proti tomu výhrady máte!

P. S:
Tak, vykřičníků již bylo dost,
řvát na Vás nechci ani skrz verše,
i když možná, některé básně mé, vyznívají spíše hořce,
a tak to má být – smutný čas aktuální,
vězte, že píšu hlavně pro radost.