Básně k zamyšlení
Prostor pro volnou tvorbu všech nadějných básníků a básnířek 😉
Básně k zamyšlení – 39 přání
Napište vlastní přání
Znáte nebo jste vymysleli vlastní přání? A chcete se s ním podělit s ostatními? V tom případě neváhejte pomocí tohoto formuláře vložit vaše dílo!
Znáte nebo jste vymysleli vlastní přání? A chcete se s ním podělit s ostatními? V tom případě neváhejte pomocí tohoto formuláře vložit vaše dílo!
Jednou takhle po neděli
narodil se chlapeček mamince a tatínkovi.
Chudák kdyby věděl, že život se s ním mazlit nebude,
vzal by do rukou ruksak, pár svých bačkor do pytle,
a letěl by přes hory, plaval by přes řeky
a občas běžel po poli.
Ze začátku samozřejmě nevěřil,
že nespravedlnost ho sesadí z křesla skutečného poznání.
Ve třech letech nesvedl moc,
mamka ho zapsala do školky,
koho mohl prosit o pomoc?
Jo, však ve školce bylo fajn,
jenže tolik hodin bez rodičů, bez skutečné smečky,
působily v hlavě průvan.
„Proč musím trávit svůj čas s dětmi,
hrající si na prodavače nebo doktory?“
Mumlal si chlapeček pod vousy.
„Mám nárok přece na zábavné činnosti,
proč musím chodit do školky jen z povinnosti?“
Inu, přežil chlapeček ve školce těch pár let,
převzal závěrečný diplom jsa – a konečně chci poznat svět!
No to však ještě netušil, že do základní školy ho zapsali.
„Hej, tak to není fér.“
Chci dělat, co chci já,
jíst umím, spát umím,
co potřebuji víc??
Nechci být jak každá opice skákající na ulici.
Chci zažít dobrodružství hodné cestovateli.
Ach jo,
nikdo mě nechápe a na přesvědčování nemám energii a náladu.“
9 let uteklo jako voda a před chlapečkem další mezník života.
„Co chceš dělat, chlapče? Kuchaře, právníka, pilota?“
„Jak mám safra vědět, co chci v patnácti dělat,
zeptejte se mě tak za deset let nebo bude mela!
Proč vlastně musím být zařazen v určité skupině cvoků?
Musel jsem přežit v tupé škole již spoustu zbytečných roků,
co mi však dali?“
„Já si chci užít zábavy a bavit davy,
proto jsem tady.
Nechápu myšlení dnešních lidí,
obezita mě neláká a seriály v bedně nebavěj.“
„Chlapče, no tak, vyber si…
Nebo chceš lidem pomáhat? Jako zdravotník, záchranář, hasič či doktor?“
„Při vší úctě, paní učitelko,
chtěl bych dělat všechno,
ale zaměřit se jen na železo je vyloučeno.
Jsem muž budoucnosti,
potřebuji chápat všechny zákonitosti.
Pokud si myslíte, že jsem sobecký,
velmi se mýlíte.
Co je špatné na vědění?
Nesesazujte mě z křesla, mám svědění.“
„Nic o mně nevíte,
nevidíte mi do duše.
Chlapečka na stavební školu dali,
i přes protesty nakonec odmaturoval.
V hlavě věčný zmatek,
jedno však věděl jistě a poděkoval všem pěkně.
„Díky ještě jednou za uvědomění si,
jak moc je můj čas vzácný – stavařinu dělat nechci,
dělejte si ji vy a mě nechte konečně na pokoji!
Od jedné vzpomínky skáču k další, čerstvější,
snažím si vybavit něco pěkného, však těžko se v hlavě slídí,
opravdu silný zážitek marně hledám v paměti,
já sám jsem v jejím zajetí.
Kolem mě děje se spousta nadpřirozena,
chci si odpočinout, prosím, jen na chvíli,
jsem unavený, chrlí se na mě papíry, bouřlivá mračna,
na stole stále čeká vyřizování a kupa další těžké dřiny.
Kdybych si jen tak mohl vzpomenout na něco pěkného,
měl bych možná novou sílu a svěží nádech na další těžkou dobu.
Kéž by se, už dávno zapomenutá,
ale úžasná vzpomínka, z ničehož nic vyrojila z mysli.
Snad jen jednu krásnou vzpomínku bych si chtěl připomenout,
konečně odrazit se od dna a vzlétnout,
žít jak bych si přál a letět o pár světů dál.
Opět jedu vlakem a pozoruju dění kolem,
krásné počasí vrhá na můj březnový stín více barev,
cítím více odlišných vrstev v lidském chování,
vnímám vše najednou jinak,
prosluněný svět vytváří odlišný dojem.
Připadám si dnes výjimečně, citově nezranitelně,
nerozhodí mě zhola nic,
i když se procházím napříč minovým polem,
žádná bomba nevybouchne,
neztratím svěřený klíč.
Sedím a pozoruju dění kolem,
nedokážeš mě rozčílit ani ty,
i když si to možná moc přeješ,
jsem to já, kdo dnes vyvolá hněv.
Včera jsem potkal mladý pár líbající se na ulici,
šel jsem kolem nich zcela netečně,
v posledních dnech nemyslím na lásku ani cit,
neplánuji vdavky jak jiní, jsou mi pro smích,
i když je vlastně obdivuji, divím se, nechtějí nic víc?
Dva milenci líbají se ve vlaku na sedadle přede mnou,
já ignoruji je a nepřemýšlím o životě ve dvou,
dnes je den zvláštní, pro mě zcela odlišný,
přitom nepochopitelně bezstarostný a krásný.
SMYSL ŽIVOTA
Někteří lidé jsou přímo posedlí,
zoufale hledají smysl života.
Mají nějak zafixováno,
že v tom všem musí být usazeno trochu víc,
třeba nadpřirozené dění nebo bytosti,
které jsou mimo rozsah lidského chápání,
že již předem daná cesta osudu nás životem provází,
cesta nekonečná.
Možná si ani neuvědomují, že vše může být jinačí
a mnohem jednodušší.
Nejeden filosof, ale i obyčejný člověk si hlavu láme,
mnoho z nich schvátí zoufalství, svůj život dobrovolně ukončí,
ztratí veškeré iluze, veškeré iluze o tomto světě,
úlohu zkrátka nezvládnou, proto chtějí zhynout.
Člověk o smyslu života může přemýšlet donekonečna,
díky svému dokonalému mozku.
Jen díky němu jej někdy napadlo,
jak by se asi dalo vysvětlit a obhájit naše švitořivé žití.
Já myslím, že snad úplně každý už dávno tuší,
myslím, že snad úplně každý už dávno „smysl života“ zná,
i když zrovna takové označení se trochu příčí.
Základním úkolem a posláním člověka hned po narození,
je žít co nejdéle,
mít své potomky,
aby lidská rasa mohla dále být.
Stejně to třeba chodí u ostatních zvířátek,
jejich priorita je zabezpečit se,
mít místo, kde přečkat noc a zajistit dostatek potravy,
pro sebe i blízké, aby mohly přežít,
takový smysl života mají.
Vše ostatní je již bonus, něco navíc,
něco, o čem může přemýšlet pouze člověk.
Však nejdůležitější je říct,
že základ se skrývá ve štěstí a náhodě.
Do jaké životní situace se člověk narodí, si nevybere,
musí doufat, že bude co nejlepší.
Pokud se mu možnost naskytne a obývá jen vyspělé země,
může dělat prakticky vše, co chce.
Podle mě je naprosto klíčový faktor svoboda.
Až si lidé uvědomí,
jak moc je důležitá,
uvědomí si i zbytek svého snažení.
Být v životě šťastný, užívat si každou přisouzenou vteřinu,
to pokládám za pravý smysl života.
Dělat činnosti, které člověka vnitřně uspokojují,
třeba dobrá práce, která ho baví.
Být vzdělaný a mít všeobecný přehled,
by měl být nepostradatelný podklad ke štěstí.
Až pak můžeme využívat svou energii co nejlépe,
užitečně a s úsměvem na tváři.
Vyrvat si srdce z těla,
nutkání, jež se mě zmocní hned po probuzení,
dýky ostré jak břitva zabodávají se hluboko do kůže,
do masa, až do morku kostí.
To ty mi chceš všechny naděje vzít?
Že mě mučíš a povídáš,
povídáš hodiny o utrpení v odlehlé bažině,
tvá slova vyvolávají peklo,
tvá slova nutí mě hrát s ďábly mariáš.
Do bažiny lehké je zapadnout
a někoho s sebou stáhnout,
tobě se daří topit lidi blízké i neznámé výborně,
bažina – svět, v němž žijeme,
mnozí z nás se dostanou jen na okraj,
buďme šťastní, ó úžasný osude, díky.
Leč mnozí se dostanou dál, do slepých klikatých cest,
těžko se zorientovat, číhá tam nebezpečí, lest.
Stačí jeden nesprávně zvolený krok,
stačí jedna špatná odbočka.
Topím se v bažině, topím se, ale nenaříkám,
někde musí být cesta ven, záchytná plocha.
Tvá slova jako dýky skládají se do ostrých vět,
jedna za druhou mě pronásleduje,
kam ukrýt truhlice s pěknými myšlenkami, které ještě zbyly?
Kam je ukrýt než přijdeš ty,
kam je ukrýt, než začneš si hrát s noži a truhle prošpikuješ.
Nutkání vstát a utíkat pryč z bažiny denně mě pronásleduje,
nadechnout se, zadržet dech a žít navěky,
slepé uličky myšlenek, slepé cesty ze začarovaného kruhu ven.
Cože? Pořád slyším tě?
Vždyť už skoro nedýchám,
na louce v létě neposekané válím se bez naděje.
Hroudy písku, kamení, hrnu podvědomě do mělčiny,
přestanu se už propadat?
V hlavě si hraju s myšlenkami,
však pálí jak čert, jak želízka v ohni.
Jen jednu vzpomínku ohřeju,
ihned rozpálí se druhá,
další a další, divoká reakce, hra času,
bořím se do tmy a stále padám, doba je zlá.
ILUZIONISTA
V představách ztracený, realita nebo fikce?
Okolí se zdá rozmlžené v dešti polopravd,
rozložené maso páchne smrtí, iluzionista vcítí se do role umělce,
rozložené maso najednou voní, pečeně plná života bez poprav.
Budeš-li přemýšlet nad úkolem iluzionisty, setkáte se,
vyvede tě z reality, však jinou osobnost a život ti přisoudí,
nebude tě tlačit zpátky,
přesune vše, cos kdy znal, do hluboké a odlišné pseudo-budoucnosti,
pokud se vzepřeš, bez váhání tě popraví.
Já iluzionistou moh se stát,
já chtěl jsem jedinkrát takový být,
nesmrtelný pán, nedotknutelný,
všeho ostatního se vzdát.
Kráčet po světě jako po bojišti plné násilí a čerstvé krve,
stát by se mi ale nemohlo nic,
ignorovat okolí a jen se smát.
My všichni můžeme být iluzionisti,
v jiné podobě kráčet napříč pavučinou bytí,
zahodíme tedy za hlavu všechny povinnosti?
Začnem pořádně „žít“ a budem hledat štěstí za plotem?
Staňte se klidně jen mou iluzí,
pobijte se navzájem, pokud v tom vidíte vysněný cíl.
Naposled vás vidím asi normální, ještě se rozmyslete,
vše reálné můžete spatřit za svou temnou žaluzií,
totiž v místnosti fikce nepřemýšlí se zrovna lehce,
odtáhněte závěsy a skutečného života se nadechněte.
A ty má milá, za iluzionistu si mě považovala,
říkám ti naposled, realita není má vina,
staň se prosím zas jen pouhou iluzí.
Děsivě obří šlápoty nacházím ve svém životě,
málem mě dostaly, málem mě zasáhly,
kvůli tobě jsem byl na okraji,
však ano, možná, že jsem stále za hranicí,
leč není můj úděl žít v roli iluzionisty.
A vy moji drazí,
v hlubokých páchnoucích stokách jménem žití
hledáte skulinku vhodnou k útěku,
vyhýbáte se zodpovědnosti.
Ilusionista mocný pán, nikdo na něj nemůže,
nebezpečný a zrádný,
rostliny v březnu kvetou jeho přáním a vlivem,
moře, oceány a rybníky bez ryb, bez života, zahřívají se,
mění svůj objem.
Do spárů děsivých havranů, cítit jen černočerný háv,
měnit barvy lidské lásky,
šedivá záclona přece skutečnost zakrývá.
Iluzionista kráčí po bojišti na konci války sám,
vždy vítězně poražené kusy počítá,
chtěl jsem takový kdysi být,
navléct si dlouhý háb,
v širém oceánu i na souši vládnout sám, já jediný pán,
Přeměna jednoduchá, je libo realita nebo fikce?
Každý nechť si vybere, každý ať bojuje za sebe.
Žít až za zrcadlem, za clonou světa,
žít podle tajných přání může jeden ze sta,
žít až za clonou reality a ještě kousek dál,
můžeš ty, může ona, můžu já,
nechť klidně každý, pokud je to jeho přáním,
nechť každý jest král svého jiného světa,
mocný iluzionista!
Královna bouře a deště je mocná vládkyně,
žádná obyčejná žena, ona myslí jinak,
svým odhodláním sesílá i blesky z nebes,
kéž by byla má!
Pozvala mě jednou do svého paláce,
svolil jsem k návštěvě dostavit se ještě v ten den.
Sídlo velmi pěkné na vysoké hoře nad mraky,
síť kanceláří, všelicos na stolech,
ruch v konferenčních sálech.
Vyjel jsem výtahem až do nejvyšších pater,
zastavil se před honosnými vraty,
čekal jsem, co bude, najednou dveře dokořán se otevřely,
příjemná sekretářka zvolala: „Pojďte dále!“
Na trůnu ze skály vysekaném a zdobeném drahými kameny
seděla nejkrásnější žena, jakou jsem kdy spatřil,
s ladností lesní víly a šarmem skutečné princezny,
pohrávala si s dlouhými vlasy a pravila:
„Já královna bouře a deště jsem.
Nechceš někdy zajít na skleničku a popovídat se mnou?
Třeba o životě ve dvou?“
Hrdina bojující beze strachu za svůj národ a čest,
nepřátele bez váhání drtí,
po bitvě se vrací zpět, splnil úkol všechny smést,
teď vrací se domů po pletkách se smrtí.
Další bitvu přežil, lidé v rodné vesnici oslavují,
on vrací se domů, jenže nikdo tam není,
ženu mu před rokem zabili při válečném tažení,
zbylo opuštěné sídlo plné smutku a prázdnoty.
Celé večery prosedí u krbu, pohled upřený do ohně,
všem lidem dává za vinu, dává jim za vinu svou ztrátu,
meč ještě od krve,
domovem neline se vůně koláče.
Poslední plápolající ohýnky skáčou nestále v zapadlých očích,
těší se na další bitvy a doufají,
že štěstí je brzy v boji opustí,
muž nechce dále žít v prázdném domě bez osoby milující,
svět se mu protiví.
Hvězdy na obloze spočítat se nedají,
jsou jich miliony a ještě mnohem víc,
při pohledu do výšin mnohé z nich se ztrácí,
měsíc však majestátně pokaždé,
i když pouze na pár dní, září.
Svůj dominantní trumf s sebou táhne,
nelze přehlédnout na širém nebi takový kolos,
všechny malé hvězdičky zastíní,
i přes to si jej skromně váží.
Náš život roztroušen na malé kusy jak oblohy hvězdy,
mnohdy nedokážeme složitou hádanku rozluštit,
většinou nepodaří se mezi ostatními dílky vyniknout,
nepodaří se poskládat kus největší.
Můžeme se snažit veškerými silami pozici na obloze uhájit,
avšak nezabráníme některým zcela zaniknout.
Země se točí a my s ní, jenže neviditelné spojení necítíme,
jsme její součástí odjakživa?
Všichni jsme s ní srostlí v jeden celek?
Jsou nás miliardy, jednotlivě nejsme tak jasně vidět.
Měsíc může se nám smát, hlavně při úplňku,
kdy každý vidí, že on je náš pán,
jenže časem slábne a pohasíná,
neb my, malé hvězdy, máme možnost zářit stále.
Seskládat se dohromady v jeden celek neumíme,
ale i malinkým a originálním hvězdám,
stále patří svět a modré z nebe,
protože i v takových dílcích skrývá se nekonečná naděje.
V těžkých studených vodách plave malá špetka naděje,
kocábka ztrhaná a zbičovaná zbloudilými proudy,
uvnitř útrob smutno, prázdno, kajuty bez posádky,
pouze kapitán hledající ztracený ostrov, dosud bez úspěchu,
do děravého trupu se navíc dostává spousta vody.
Na pevnině jej varovali před nástrahami oceánu,
nohy měl tehdy pevně na zemi, v suchu, u krbu v teple,
ve městě měl své stálé místo.
Ignoroval nářky ostatních, teď potápí se,
daleko od domova k nejhlubšímu dnu.
Ve snaze najít ztracený ostrov.
Kormidlo už dávno nemá v moci,
nevzdává se ale zbylé naděje,
pohání bárku s děravým trupem dál
do rozbouřené noci.
Nazakusil zatím život lepší,
denně se mu štěstí vyhýbalo každou příležitostí,
věřil, že alespoň jedna šance ostrov najít,
je mu tajně přisouzenou.
Mapu nebral s sebou,
ani posádku nehledal,
na souši byl stejně za blázna,
odjel proto za lepším někam sám.
Za horizontem ostrov náhle spatřil,
mořská nemoc či nikoliv?
Plul po směru toku myšlenek.
Avšak kocábka kolébá se již pod vodou
nad rozbouřenou hladinou,
životní šance ztracený ráj naleznout,
potopila se s ním do hlubin.
Už měl ostrov nadosah,
už si mohl užívat.
Osud? Buď anebo,
je pouze jasné jedno přesvědčení,
že kapitán objevil ostrov nikdy nenalezený
a přec pro něj navždy ztracený.
Inspirací nechť jarní květ na třešni stane se,
avšak druhý pohled na strom více napovídá,
hle, u kmene na trávníku, něžná bytost odpočívá.
Inspirací ať je životní příběh hrdiny,
jeho přepis skutků a dobrodružství,
ten do boje vyrazil bez pochybností,
uznáván pro své nezlomné hodnoty,
žádného se o propuštění z bitvy nikdy neprosil.
Inspirací, atlet čestný, ať se stane,
v létě za horka, v zimě za mrazu, to nehraje roli,
každou roční dobu tvrdě trénuje.
Pro svůj sen s pokorou na závod jede,
při výkonu dostane ze sebe vše.
I když třeba nikdy nezvítězí
a žádný závod ve triumf nepromění,
další týden znovu trénuje a boj nevzdává.
Pod slabounkým osvětlením píši své verše,
ten svit žárovkový jest dnešní vymožeností.
Odpojen od těla a v oblacích, návštěva v jiném světě,
inspiraci hledám ve zkušenostech,
i když zatím ulpěných na okraji jezera, to nehraje roli,
inspiraci v náladách a pocitech hledám,
cítím to v kostech.
Když uplaval jsem pár temp a mílí v jezeře,
octnuv se čím dál více od kraje,
jednu chvíli zoufal jsem,
avšak pěkné vzpomínky držely mne,
a pomohly mi najít cestu ke břehu zpět.
Neodplouvej po řece neznámé,
lákavé a vzrušující jsou doteky vod, jenže nebezpečné,
jednu chvíli cítíš se jak plující v oblacích,
ve chvíli druhé, již v hlubinách se potácíš.