Básně k zamyšlení

Seznat slova, v dáli kanou z otrávených číší,
ta jedová oblaka zhynuvších krás,
blíží se, blíží se, kanou ze srdcí znova a zas,
kdys medová poleva, teď konec a strach.

V tichu uzavřen bývalý slavík zpěvný,
melodii sladkých písní vystřídal bezzvučný chorál,
velmi potichu znějící, velmi v mysli nestálý.

Tu kdysi vzdušný pěvec v hlavě mé,
dlouho doba plynula – hle, doba odmlčení,
nezpívá již ódy slavné,
tenkráte naposled u potůčku za slunečního svitu,
pod mráčkem pln lehkého deštíku osvěžení,
stromy voněly rozkvetlými múzami,
kdos milovaná v slamníku,
jaká jména nosila, nepamatuji si,
slavíkovi dala jen smrtelnost do vínku.

Bez ukolébavky před spaním
trpím dobu aktuální.

Psst, ticho ať je, slyšíte to taky?
Kdo je to?
Někdo šeptá mi u ucha,
tiše povídá – ale nezpívá,
nerozumím slovům, kde jste kdo?
Je tma, nevidím, napínám sluch, a?

Cítím teplý dech,
ne, to musí být sen,
slovům nerozumím zatím, i když sílí,
kde jste kdo?
Já vás nevidím.

Tu vzpomínky letí o závod,
dávno prohrály boj s časem,
bez povšimnutí s šelmou o život jsem hrál,
pamatuji na doby u leknínu v jezeře,
na břehu – jen kupa zbytečných slov,
počkat, pryč s tím vlasem,
čí je, kde se tu vzal?

Poklepání na rameno,
zbytečné ohlédnutí,
přec nikdo tu není,
šepot znova a znova,
teplo pryč, jen studeno, studeno,
okna zavřená však někdo je tu se mnou,
vylez, vylez, kdos jmenuješ se, samo zlo?

Procházka sněhovým úvalem,
po kolena ve sněhu – sám nebo ku někomu?
Držím se za ruku – čí ruka,
znám či ne,
mráz vál vzduchem, oči zamhouřil jsem,
kdejaká postava u mě, paměť vynechává,
otevříc znovu oči – nikoho nevidím.

Vítr ve sluji nehostinné Savany,
tentokráte v poušti na výletě,
vyprahlý bez vody – s žízní na rtech,
jdu a někdo podpírá mě v zádech,
kdos to byl, nepamatuju si, kdo seš!

Zpět ve hře, oči otevřené,
na židli přede mnou
vidím osobu vsedě,
bez dechu, bez řeči – tážu se pohledem,
osoba sedící, hrající si ve vlasech.

Oči prázdné, bez bělma
a rysy tváře jak poslední pekel záře,
mě znovu ve spánek chce se,
padám na zem nebo stále stojím?

Probouzím se po další vzpomínce,
necelá jest, bolest na rtech,
kape fialová krev,
někdo útočí a ovládá mé pocity,
vyvstává šílenství,
kde jste kdo?
Já vás nevidím.

Vzpomínka s korálky,
ach, je to tu,
přetrhl se řetízek,
v předchozí moment jak ze skály pevný,
tento kamínek kdys téměř diamantový,
tu proměnil se v prach,
srdce praská, po sladkých písních hladoví.

Kvůli roztrženému řetízku chtíc vrátit čas,
čí řetízek spatřil jsem v ten den,
když zasáhla mě tato událost,
možná můj, snad.

Nechtěl bych vrátit čas – ba ano, klidně chtěl!
Korálky s diamantem, plných podlaha teď,
ještě před chvíli kuliček pár.

Ne, řetízek vem ďas,
vedle sebe vidím osobu zas,
toť je sen či nikoliv?
Všude světlo – bez temnoty,
ano, toť sen, žiji v něm,
vidím – osoba stejná,
která stála ve vědomí, ta samá – u kamen.

Otevírám oči, postava skloněná nade mnou,
ach, ne, už nechci být součástí té šílené dráhy,
proti zlu bojovat jsem chtěl, ale takto ne, takhle ne.

Bez bělma vyhublá postava něco povídá,
zase šeptá u ucha – slova nesrozumitelná, bez chuti,
alespoň jedno slůvko srozumět z rozbitého kolovratu,
kolovrat naděje či smrti?

Vyhublá žena v cárech místo šatstva,
tu ve spánek uléhám znova – vzpomínka nebo další sen?

Nevěřím očím mým zavřeným,
v dáli vidím kdes padlé místo světa,
děj se ihned vzbuzení, nechci vidět další část,
ona úmorná léta, uvržen do cely napospas.

V koloběhu meluzín,
vodivé krutosti stavy, podlehnut závratím,
kdes černé rouno a slabý Herkules,
vše jinak převráceno – dcero, kdy přijdeš?

Bez postavy ze snu tentokráte probouzím se,
podlaha vyhřátá jak vůně pečeně v kdys obydlené světnice,
vstávám, vzpamatuju se – oddech, konečně zpět,
byl to sen!

Omyl, další poklepání na zádech,
v sobě – vně, zmatek!
Bojím se a neotáčím se, zavírám znova oči
chtíc do další vzpomínky vpadnout
a dále nevstanout.

Marně, cítím další záchvěv na zátylku,
osoba šeptající skrz řeči neznámé,
původ roztřesen, nahý do půli mysli,
někdo si se mnou hraje, útočí,
podsouvá mi nesmysly?

Ba co to?
srozuměno pár slov??
„Mělssss mošnooossst.“

Čeho? Co? Nemám odpovědi dost,
otáčím se jsa kolovrátek přehrát,
postavit se pohledu do bělma očí
bez zorniček čelem – běda,
postava zmizela,
kde jste kdo?
Před chvílí prosíc v klid,
teď chtíc osobu zpátky,
vyznej se v tom!

Tma již pryč, teď ve snu nebo skutečnosti?
Nevidím nic z osoby, nejsou pochybnosti,
noc v den se přeměnila,
červánky změnily se v svítání.

Hle, postava na stole, však v obrazci,
fotografie zašlá, i když dobře čitelná,
už chápu – ne oni,
už chápu, já ztracen navždy?

Ulehám ve stoje do snového přesvědčení,
zas vše chci jinak – čekám na další kuropění.